Mezi sousedy měl docent Karásek pověst podivína, ale nebylo tomu tak vždy. Byli tací, kdo ještě pamatovali, jak se před mnoha a mnoha lety družil tento vědec s titulem kandidát věd s partou oduševnělých přátel, absolventů filozofické fakulty v Praze, četl spisy středověkých umělců v latinském originále, udržoval svou zahrádku v naprostém pořádku a harmonii, kterým nebylo rovno široko daleko, a nezřídka ztratil chvilku s pocestnými, kterých cestu vedoucí kolem jeho domu brázdily během slunečných letních dní desítky, ba dokonce stovky. Navzdory vědeckému založení a akademickému charakteru to bývával člověk vtipný, vnímavý, společenský, zábavný a moudrý a nadto by se řeklo, že se jednalo o vyhledávaného společníka, kterému nebylo zatěžko pomoci bližnímu s jakýmkoli nelehkým údělem.

Už několik let měl však Jakub Karásek oči pro něco jiného. Poslední roky takřka vůbec nevycházel ze svého malého domku, před jehož dveřmi se kupily haldy odpadků, jak jejich původce nebyl schopen vynášet igelitové pytle s tuhým komunálním odpadem do popelnice. Zahrádka pak, která bývala chloubou svého zahradníka, zarůstala nevzhledným býlím a trnovými křovinami, jež pamatovaly dávnou snahu pana Karáska velebit okolí domku a těšit se z růstu zelených lístků a kvetení pestrobarevných květů. Stalo se totiž, že na takové podružnosti měl stále méně času, jelikož svůj život náhle, snad v nerozvážnosti středního věku, zasvětil televizním seriálům.

Nejednou se pan Karásek přistihl, jak nevěřícně vzpomíná na své někdejší rozhořčení, když se v restauraci při vzrušených debatách se svými kumpány pohoršuje nad lidmi, kteří péči o své věci hmotné i o své duchovno obětují sledování televizoru. Jak jsem mohl být tak zabedněný, říkal si mnohokrát, maje na paměti své pohrdání lidmi, kteří u televizní obrazovky tráví většinu svého volného času, aby nezmeškali vyprávění o hrdinech oblíbených nekonečných sérií!

Se seriály nyní žil, dýchal a obětavě hltal jejich každodenní poselství. A jak televizních stanic přibývalo a jako houby po dešti se začaly objevovat také nové televizní seriály, měl pan Karásek stále méně a méně času zabývat se malichernostmi, jako byli zahrada, dům, sousedé, nebo dokonce pocestní. Musel přece sledovat osudy svých známých postav a propletené děje komplikované objevováním se nových a mizením starých postav. A když v programu spatřil upoutávku na nějakou novou sérii, zatetelil se kandidát věd Karásek pokaždé blahem, že ho čekají nové příběhy, nové, dosud netušené situace, kterými televizní tvůrci pronikali do jeho duše, a další hodiny strávené nad dojímáním se nad životy lidí, tolik podobnými skutečným životům.

Naštěstí panu Karáskovi docela brzy vyřídili na úřadě invalidní důchod, takže nemusel chodit do práce a hravě zvládl dopolední opakování dílu, když náhodou musel od televize odběhnout na toaletu. Důchodový režim využil později k tomu, aby mohl druhý den dopoledne zhlédnout díl, který mu unikl kvůli vysílání dalšího pěkného seriálu na jiné stanici. A později, když už ani to nestačilo, protože stanic i seriálů mohl na svém přijímači sledovat stále víc, pořídil si pan Karásek ze svého skromného důchodu ještě jeden televizor a sledoval dva programy najednou, aby o nic nepřišel.

Jeho staromládenecké obydlí bylo zálibě v koukání na televizní seriály za ty roky už patřičně přizpůsobeno. Ložnici prakticky nepotřeboval, protože všechen svůj čas trávil ve starém houpacím křesle, přikrytý dekou, z nějž mohl ovladači kontrolovat program na obou přijímačích, takže spací pokoj vyčlenil jako sklad starých týdeníků otiskujících přehledy pořadů a upoutávky na jeden každý díl. Do kuchyně nainstaloval pro všechny případy dva výkonné reproduktory. Kdyby se náhodou zpozdil s přípravou černého čaje nebo svačiny, mohl odtud alespoň poslouchat, co se v televizi právě odehrává. Ke zpoždění ovšem poslední dobou docházelo stále méně, neboť pan Karásek za ta léta empiricky vysledoval, kolik přesně vody je třeba nalít do rychlovarné konvice, aby se vypnula těsně předtím, než skončí reklama. Délce reklamních bloků podřídil také výběr připravovaných jídel. Zjistil kupříkladu, že během dopolední si nemůže dovolit svá oblíbená vejce natvrdo, ale maximálně jen vajíčko nahniličko, a pokud se zdržel u závěrečných titulků, zbýval mu čas jen na vajíčko naměkko, případně na vlažný vídeňský párek. Také na toaletě neponechal Jakub Karásek nic náhodě a pro jistotu nainstaloval automatické splachovací zařízení, aby se nemusel zdržovat splachováním.

Jen opravdoví pamětníci a lidé zasvěcení vědí, v čem tkví podstata přerodu někdejšího studenta tří vysokých škol a zaměstnance vědecko-výzkumné instituce Jakuba Karáska ve fanouška televizních seriálů. Kdo by po té podstatě opravdu pátral, dozvěděl by se, že pan Karásek se stal obětí své touhy po poznání. Jednoho večera, který strávil dlouhou rozpravou se známým v putyce, rozhodl se přijít všeobecné zálibě v televizních sériích na kloub. A protože byl ze svých studií i z ústavní praxe zvyklý dělat všechno pořádně, jak ostatně ještě před lety dokazoval třeba dokonale pěstěnou zahradou, do odborného posuzování se pustil s vervou docentovi vlastní. Zakrátko poznal, jak hluboké myšlenky, dokonalé prokreslení postav a věrné zobrazení životů tyto skvosty nabízejí. Kdo někdy podobný seriál sledoval, ví, jak tenká je hranice mezi sledováním za účelem vědeckého bádání a fascinací dějem.

A docent Jakub Karásek, kandidát věd, těm vykutáleným tvůrcům televizních ság zkrátka bezmezně propadl.