Ferdinand Ticháček byl básník – sice příležitostný a výhradně amatérský, dalo by se říct, ale o to vášnivější. Dobře ale věděl, že psát básně je řehole – ať už kvůli nedostatku poezie chtivého publika, nebo kvůli nelibosti múz, jejichž náklonnost je vrtkavá. Často Ferdinand Ticháček seděl hodiny a hodiny, než byl schopen napsat dva kloudné verše, které by dávaly smysl a nedoháněly by nějakého náhodného čtenáře ve snaze pochopit, co tím chtěl básník říci, k záchvatu zuřivosti a maniakální extáze.

O nelehkém údělu básníkově měl Ferdinand Ticháček možnost přesvědčit se zrovna minulý týden v autobuse jedoucím z centra města na jedno z mnoha vzdálenějších předměstí. Náš milý hrdina, sedící na pohodlném koženkovém sedadle vozidla dopravních podniků, si krátce po třinácté hodině všiml krásné růžovolící studentky, kterážto seděla jen o kousek dál tváří přesně proti němu. Byla líbezná, jak si nemohl nevšimnout, okouzlující a tajuplná, a měla tedy vše, co v básnících probouzí smysl pro poezii. Pan Ticháček se zaradoval, neboť právě takové chvíle patřily k těm, při nichž se v múzách pro změnu probouzí ona pověstná touha po líbání, a v odhodlání napsat dotyčné báseň a ještě teď v autobuse jí ji věnovat vytáhl zápisník, za dlouhých zimních večerů pracně popsaný řádky poznámek přičiněných k rozličným životním situacím.

Ještě jednou se krátce zadíval směrem ke studentce a pak si poznamenal:

MĚLA PIHU NA SVÉM KRÁSNÉM KRKU…

„Začátek dobrý a pravdivý, ale je lze snad najít nějaký rým ke slovu krku?“ mírnil své básnické nadšení s patřičnou mírou sebekritiky. „Možná jedině brku. Anebo,“ zaradoval se, když jedna z poletujících múz zaplašila stud a políbila ho na čelo, a do notesu připsal:

HOLUB NA NI DĚLAL VRKÚ.

„Jaký holub?“ zajíkl se Ferdinand Ticháček. „Žádného holuba nevidím a chci-li být aspoň trochu hodný obdivu, musím si umět poradit s jakoukoli životní peripetií. Škrtl tedy nejen druhý, ale i první verš a místo nich napsal:

MĚLA NA SVÉM KRKU KRÁSNOU PIHU…

Tím už sice básnické střevo nevzývalo krásu dívčina krku, ale ani tak nebyl Ticháček daleko od pravdy, neboť i piha na jejím sličném krku si zasloužila mužský obdiv.

DENNĚ TOPILA SVŮJ OSUD V LIHU,

pokračoval básník a v duchu si představil teskný život osudem zkoušené mladé dívky, která pod tíhou okolností propadá den co den alkoholu.

„To je příliš kruté a až mystické,“ uvědomil si svůj omyl a jal se ho napravit tím, že studentce místo lahve tvrdého alkoholu vloží do dlaně sklenku lesknoucího se likéru. Když už musí propadnout démonu neřesti, udělá to plíživě… Škrtl oba verše a začal báseň od začátku:

POPÍJELA SLADKOU MEDOVINU…

Zjistil, že se svou invencí dostal za hranice všednosti, neboť se ocitl mimo aktuální čas a prostor. Dívka jedoucí naproti němu v autobuse se mohla abstraktně věnovat popíjení medoviny, která je stejně sladká – ach! – jako ona. Snad čtenáři pochopí, že medovina je symbol sladkého mládí a lesk zračící se na stěnách sklenice symbolizuje krásu oné osoby. A aby svému vyjádření dodal na důrazu, upravil svůj nový verš a přidal druhý:

VEČER POPÍJELA SLADKOU MEDOVINU,
RÁNO OVŠEM ZJISTILI JÍ RAKOVINU.

Osud umí být opravdu krutý – ještě večer je mladá žena na terase domu spatřena se sklenkou medového nápoje v ruce a na druhý den ráno už jí diagnostikují těžkou nemoc.

„Ten rým se mi povedl,“ pochválil sám sebe Ferdinand Ticháček. Nikdo přece nemůže za to, jak těžce s ním osud smýká. Každý jsme někdy dole a jindy nahoře, tak už to v tom koloběhu chodí,“ zhodnotil svou invenci.

Leč dívka v autobuse do předměstí tvůrčí energii básníka Ticháčka neznala a místo rozprávění s múzami dala se do čtení časopisu. To Ferdinanda vrátilo do reality a v záchvěvu náhlého realismu rozhodl se posunout tamtéž i svou báseň pro krásnou studentku.

MĚLA PIHU NA SVÉM SKVOSTNÉM NOSÍKU…

„Pihu má sice na tom svém půvabném krčku,“ uvažoval Ferdinand Ticháček, „ale její nosík, nesměle trčící do prostoru, si zulíbání zaslouží neméně.“ Musel se znovu pochválit, jak dobře vystihl podstatu svého nového zážitku, načež mu na mysl vytanul další verš:

NAHÁ POBÍHALA PO BOROVÉM LESÍKU.

„Skvělé,“ pomyslel si. „To dvojverší má rytmus a dynamiku a je moderní, i když je trochu vilné.“

V zastávce Pod Zátiším studentka vystoupila. Ferdinand Ticháček, zaujat vlastní poezií, si toho všiml až o zastávku dál. Zaklapl zápisník a večer si do svého deníku výrazným písmem zaznamenal:

„DNES ZASE JEDNA TAKOVÁ, CO SI NEVÁŽÍ POEZIE.“