Ležel jsem na lůžku a pomalu procital. V místnosti, ve které jsem se probouzel, mi dělaly společnost nejrůznější pravidelně pípající přístroje, a taky sada mnoha hadiček, ke kterým jsem byl v různých částech těla napojený. I když jsem okolí vnímal jen velmi matně, nebylo pochyb o tom, že místnost, ve které jsem se nacházel, byla jednotka intenzivní péče. Moc dobře jsem si pamatoval, jak takové oddělení nemocnice vypadá, když jsem kdysi v jednom podobném navštěvoval svého starého strýce. Kdo jsem a proč jsem tady, jsem si ale neuvědomoval. Ale to mě nemuselo trápit, protože jsem zanedlouho zase usnul.

Když jsem se probudil příště, už jsem byl schopný zřetelně rozpoznávat obrysy všeho, co bylo v dohledu. Dokonce jsem si vzpomněl, že se jmenuji Karel a že pracuji jako ředitel jedné zahraniční firmy v Praze. Vybavilo se mi, že jak jsem se v pondělí brzy ráno loučil s manželkou, usedal do svého mercedesu a odjížděl na služební cestu, protože vedení firmy ve Frankfurtu mělo v úmyslu nějakou reorganizaci a mě si pozvalo na konzultace. Nepamatoval jsem si, jak schůzka proběhla, a když jsem se snažil rozpomenout, hrozně mě rozbolela hlava.

Někde vedle mě se v místnosti ozval klapot kroků a za chvíli se vedle lůžka vpravo ode mě objevila silueta ženy. Mohlo jí být kolem třiceti. Velmi tlumeným hlasem na někoho mluvila, a když jsem se chvíli na její slova soustředil, došlo mi, že česky nemluví. Ta žena je zjevně Němka, došlo mi a také ten, s kým hovořila, byl Němec. Zakrátko se ukázalo, že jde o muže. Tipoval jsem ho na padesátníka a vzhledem k vážnosti jeho pohledu mi něco říkalo, že se jedná o doktora. Přistoupil ke mně a tichou plynulou němčinou mě oslovil: „Herr Placak, hörren Sie mir?“ Pokynul jsem hlavou na souhlas, že ho slyším, a v duchu si děkoval, že jsem před lety pilně studoval němčinu, když mě firma poslala na několikatýdenní intenzivní kurz. Jako o odborníka na umělou inteligenci o mě měla velký zájem, takže mi poskytla výborné podmínky, abych se mohl zdokonalit v jazyce a vést jejich pražskou pobočku.

„Měl jste nehodu,“ pokračoval lékař, který se mi představil jako Schulz.

„Co přesně se stalo?“ zeptal jsem se.

„To zatím nevíme, okolnosti události stále vyšetřuje policie,“ odpověděl doktor Schulz. „Jakmile jim k tomu dáme souhlas, rádi by se vás zeptali na několik informací. Teď ale buďte v klidu, protože se nesmíte rozrušovat. Měl jste namále a je velké štěstí, že jste tak ošklivou nehodu přežil.“

Cítil jsem, že jsem velmi unavený, a znovu jsem usnul. Zdálo se mi, jak běžím po rozkvetlé louce a směrem ke mně cválá na koni nějaká blonďatá dívka, zeširoka se na mě usmívá a mává mi, když tu najednou na mě z několika stran vyskočí z trávy asi šest obrovských klíšťat. Musel jsem s nimi bojovat, a když se mi podařilo je odehnat, viděl jsem, jak další skupina těch potvor, musely jich být desítky, popadly do svých klepet koně i s blondýnou a odnášejí je kdovíkam.

Když jsem se znovu probudil, sen byl naštěstí pryč, ale pocit z něj byl velmi nepříjemný. U lůžka stála žena, kterou jsem zahlédl už minule, a snažila se mě uklidnit. „Pane Placáku, měl jste asi zlý sen, museli jsme vám dát větší dávku sedativ, abyste zůstal v klidu.“

„Mám žízeň,“ hlesl jsem.

„Tekutiny a stravu dostáváte rovnou do žil, nemůžu vám dát napít ústy,“ řekla sestra a namočila utěrku a svlažila mi rty. „Až toho budete schopen, můžete pokračovat v rozhovoru s doktorem Schulzem.“

„Už je mi mnohem lépe,“ ujistil jsem ji a požádal, aby zavolala lékaře. Chtěl jsem se za každou cenu dozvědět, co se to se mnou děje a co všechno mám za sebou.

„Zavolám ho,“ řekla sestra a odkráčela.

„Pane Placáku,“ začal Schulz, když vstoupil do pokoje a přistoupil k mému lůžku. „Pokud jste připraven na další rozhovor, rád vám odpovím na všechny otázky, které vás zajímají.“

„Jak dlouho jsem tady, pane doktore?“ položil jsem první dotaz. „Pokud si vzpomínám, v pondělí jsem odjížděl z jedné čtvrti na okraji Prahy na schůzku do Frankfurtu.“

„Dnes je shodou okolností také pondělí, pane Placáku,“ řekl doktor.

„Jsem tu tedy už týden?“ podivil jsem se.

„Ne, nikoli, pane Placáku, dnes je to přesně šest týdnů, co vás sem eskortovala helikoptéra. Vaše žena byla samozřejmě informována, momentálně bydlí v hotelu v komplexu kliniky a čeká, až vás bude moci navštívit. To ale ještě chvíli potrvá, ale pustíme ji k vám dříve než pány z policie, kteří se tu včera po vás byli také ptát.“

„Kdo kromě mě byl účastníkem té nehody, pane doktore?“ zeptal jsem se s obavami.

„Víme jistě, pane Placáku, že při té události jste se váš vůz srazil s protijedoucí dodávkou. Její řidič měl ale jen drobná zranění a po ošetření ho lékaři pustili domů. Účastníkem nehody se ale stal ještě jeden chodec, patrně bezdomovec, protože se u něho nenašly žádné doklady.“

„Nenašly? To znamená co?“

„Ten muž zemřel, pane Placáku, ale mám-li k vám být upřímný, pro vás to byl dar přímo z nebes, ačkoli to může znít jakkoli krutě.“

„Jak to myslíte, pane doktore? Jak by pro mě smrt nějakého člověka mohla být darem z nebes?“

„Při té autonehodě jste si nenávratně poškodil plíce, které jste si propíchl zlomenou palubní deskou. A potřeboval jste také nová játra. Bohužel při operaci došlo ke komplikacím a na několik minut přestalo fungovat vaše srdce, takže jsme se rozhodli ho transplantovat. Šťastnou souhrou náhod jsme ale zjistili, že ten bezdomovec, který při nehodě zahynul, měl nejen stejnou krevní skupinu jako vy, pane Placáku, ale shodoval se s vámi v celé řadě dalších důležitých parametrů, takže jsme mohli pro transplantaci použít jeho orgány.“

„Mám teď tedy jeho plíce, játra i srdce?“ suše jsem polkl.

„Ano, přesně tak. Je to neuvěřitelné a taková situace nemá v historii medicíny obdoby. Vlastně jste si při nehodě zajistil náhradní díly, protože ten mrtvý byl v podstatě jako váš dvojník. Teď vám znovu zvýšíme dávku léků, protože vidím, že si potřebujete odpočinout,“ řekl doktor a pootočil ventilem na kapačce, odkud mě německá klinika zásobovala nejen dávkami stravy a tekutin, ale vydatně také sedativy.

Ucítil jsem, jak zvolna opouštím své tělo a ocitám se v blaženosti.

Když jsem se probudil, doktor Schulz opět stál u mého lůžka a s někým mluvil. V dáli jsem matně rozpoznával ještě třetí postavu. Až po chvíli jsem v ní rozpoznal svou manželku. Německy neuměla, a proto byly v pokoji tři postavy. Mužem, ke kterému hovořil lékař, byl tlumočník.

„Pane Placáku,“ obrátil se doktor Schulz na mě, „dovolili jsme si zavolat vaši ženu. Věřím, že na setkání s ní jste nyní silný. Necháme vás o samotě.“

„Ahoj Karle,“ řekla moje žena a já jsem poprvé během několika dní, co jsem byl jakž takž při smyslech, zaslechl mateřštinu.

„Ahoj,“ opětoval jsem její pozdrav.

„Jsem ráda, že jsi z nejhoršího venku,“ zašeptala zpoza roušky. „Nemůžu tě dlouho zdržovat, doktor Schulz nám dal jen pár minut. Čekám tady, až s tebou budu moct mluvit, už několik týdnů.“

„Jolano,“ ujelo mi.

„Ale já nejsem Jolana, Karle! Jolana je tvoje milenka, díky té proklaté autonehodě jsem se dozvěděla, že udržuješ poměr s kolegyní.“

„Promiň, Simono, je mi to líto,“ snažil jsem se vyloudit omluvu.

„Teď už to je jedno. Došlo mi, že sis svoje sliby, že už se tvoje nevěra nebude opakovat, nevzal příliš k srdci. Možná je to srdce, které máš teď, jiné, ale nebudu to zjišťovat. Odstěhovala jsem se k matce.“

„Já… Totiž…“ znejistěl jsem.

„Ale neboj, než se uzdravíš, zařídím vše, co je potřeba, aby ti tady mohli poskytnout prvotřídní péči. Faktury klinice proplácím pravidelně.“

„Měl jsem dobrou pojistku, Simono, až budu v pořádku, všechno to srovnáme,“ snažil jsem se oponovat.

„Pojištění, které ti hradila firma, pokrylo jen náklady na pobyt a stravu, pokud se té kapalině, kterou dostáváš, dá takhle říkat. Pojišťovna proplatila také jednu transplantaci, ale nikdo nikdy nepředpokládal, že bude třeba transplantovat hned tři orgány, takže na další dvě se už pojistka nevztahovala. Pojistné podmínky vylučují provedení tří transplantací v tak krátké době a podle toho, co říkal právník vaší firmy, jsi měl obrovské štěstí, že se našel dárce a doktoři ti mohli vyměnit plíce, játra i srdce. Když firma uzavírala pojistku, nikoho nenapadlo, že k takové situaci někdy dojde. Podle všeho jsi měl být mrtvý, nebýt toho dvojníka. Mimochodem, německé vedení si tě do Frankfurtu pozvalo, protože s tebou chtěli rozvázat pracovní poměr, což také před několika týdny za tvé nepřítomnosti udělali.“

„Co odstupné?“

„To ti samozřejmě vyplatili, ale tvůj roční příjem na to všechno nestačil. Ale všechno ostatní, co si nemocnice naúčtuje, zaplatí peníze z prodeje domu. Jsi na jedné z nejlepších německých klinik, Karle.“

Zatmělo se mi před očima. Vedle sebe jsem ucítil pohyb, jak doktor Schulz, který se do pokoje vrátil, aby náš rozhovor ukončil, znovu zvýšil příděl sedativ.

Ucítil jsem lehký průvan, jak se manželka zvedla, aby poslušně opustila pokoj, a jen jakoby z dálky ještě zaslechl její hlas: „A až tě odsud pustí, Karle, budeš bezdomovec.“