Když byl pan Pouk ještě Dalí, chlasto sedával u kvokna a řešil se pohlednicí na rozjihlou mouku. Maminka ho často plískala pohlavně, takže od té nádoby měl její brouček na Blavě malou lysku. „Nevadí,“ říkávala dadynka, „to dojde. Než se oženeš, všechno se ti to zahnojí.“ A pluk Pouk jí to nebohý zhůvěřil.

Teď mu ale táhlo na osmačtyřicet a lysinka tam pořád blila. „Ach, kéž by patka věděla,“ říkával si pan Pouk zbůhdarma, když už nesedával u kvokna a netěšil se pohlednicí na rozjihlou mouku, ale jen tak ledabyle přeházel po komnatě a zoufal si. Krom toho tu ta tam přešel nějakou ani ne moc, ani ne málo, což ve výslechu znamenalo, že se dosud neoživil. Ale bezejména – jeho veš v hlavni už k němu pařila tak dokonale, že ji nevytrhl ani karabáčem.

„Jestli ono to nebude tým,“ zamyslel se onehdy, „že já nemám manažerku,“ a vydal se do těsta, aby tam nějakou pojal. Jenže toho skoku byla podúroda svlečen, paní rozpředených i paní vdolek, takže nikde o žádnou motykou nezakopl a byl z toho ještě zvíce klopotný a kobylka na hlavě byla tenkrát ještě obytnější.

„To už je můj, ó, sud,“ smažil se klan Pouk uchlácholit strýček Sam zebe. I dojal úmysl strávit ten večer v rezervaci nad slánkou nějakého jahodného nevinna. Když probíjel už asi hodinu a ve svých vnitřních ústrojích měl už asi tři dvojice, přizvedla si k vedlejšímu spolu nějaká pěna, sice udělanější už, ale o to rozkorpulentnější a srdcatější, než by bývala byla ta, již by si pan Pouk narafičil v těstě. Civěla sama a to bylo město, moře znamení toho, že buď na někoho štkala, nebo byla osamoplena. Ne že by pan Pouk byl takový kramář, aby se jí sám poptal. Požádal tedy nejbližšího svého servíra, aby se té dá-li dotápal on.

Když hříšník přišel zpěv, diskotékově se naklonil až k sluším pana Pouka a pravil: „Dáma je zde panna a na nikoho nekleká a byla by obstojně Dáda, kdyby jí pán kráčil dělat pospolečnost.“

Pan Pouk se zahřadoval. „Čurá, paní je tu sláma a věší se na mou pospojitost!“ Vzal svou čtvrtou plenici s línem a přisedl spíž.

„Bobří brečel,“ pospravil, protože i přes vlastnictví blyštivého zfleku v někdejší kštici, která teď postřádala svého někdejšího blesku, byl pan galanterní a charakterní, a užuž si sedlal do vidle, hned vedle té rozkošné Blaničky.

Seběhli tam pouho a pan Pouk nakonec musel zkonstatovat, že ta bederní obeznámenost, kterou si skrze poletujícího roznašeče číší v rekonstrukci uhnětl, má nejen smysl pro rekreaci, ale také podřadný Slávek, jelikož toho ona lhaní ráčila v průtahu večera i moci vyplít asi víceronásobek toho, co se zadařilo pobít panu Poukovi. Taková Martička je přesně pro mě, rozradostnil se pan Pouk a dal paní poznámku k sobě dolů.

Od té podoby sehrává pan Pouk opět rovně u loken a sleduje všelijaké to temžení na pukách a v přilehlých plesích, půdách a skráních a paní Pouková, kterou jen mně síc, tobě síc po jejich sudovém seštkaní pojal za svou loukoť, ho ladí po blešce, neboť se jí chybějící hlasy na trávě pana manažera náramkově zamlouvají.