Ležela vedle mě na posteli a spokojeně oddychovala. Bylo to jenom pár hodin, co jsem ji sbalil v jednom baru, ale už teď jsem měl pocit, jako bychom se znali celou věčnost. Těžko říct, jestli za to mohla Jolanina bezprostřednost a lehkovážnost, s jakou ke mně přistupovala, nebo smyslnost, kterou těch několik společných hodin naplnila, ale to vlastně nebylo vůbec důležité. Mnohem podstatnější bylo, že noc ještě zdaleka nekončila a já bych se býval mohl těšit, co mě ještě čeká, kdybych už ovšem nebyl dost grogy.

Popotáhla si krajkový lem na košilce, aby teď mým očím nedávala tvary svých poctivě pěstěných trojek příliš lacino, a otočila se ke mně. „Chtěla bych ještě,“ zašeptala a poodkryla peřinu, pod kterou jsem se zotavoval z předchozího výkonu, za dnešní noc už několikátého. Uvědomil jsem si, že jsem předtím na chvíli znovu usnul a ona mě vzbudila, když otevírala okno. Copak ona nepotřebuje spát?

Znovu jsem pocítil vůni levandulového mýdla smíchané s pronikavou intenzitou parfému, který její ženskosti dodával na půvabu a neodolatelnosti.

Jenže žádná neodolatelnost nebyla nekonečná, když přišlo na to, za jak dlouho je člověk schopen předstírat provozuschopnost. „Počkej chvíli prosím, musím si ještě odpočinout,“ žadonil jsem.

„Odpočíváš už půl hodiny, nejsi tady v lázních,“ opáčila nekompromisně a já jsem v duchu počítal, kolik podobných situací už jsme spolu dnes v jejím bytě zažili. Jestli jsem něco nevynechal, napočítal jsem čtyři. K prvnímu incidentu došlo hned po příchodu do malého, ale vkusně zařízeného bytu, jak jsem měl možnost posoudit, zatímco jsem ji v kuchyni pokládal na stůl a dokazoval jí, že si mě neodvedla zbytečně. Byla hotová za chvíli, naštěstí o dost dřív, než jsem si uvědomil, jak legračně by musela tato scéna působit na nezávislého pozorovatele, a následoval ji. Pokud chci chvíli vydržet, bude lepší, přemýšlel jsem, když se budu věnovat hlavně jejímu uspokojení. Ona ale měla trochu jiné představy, takže hned nato mě v obýváku zbavovala džín a odvážila se poprvé v životě okusit vůni a chuť nejzajímavější části mého mužství. Byla hladová a zřejmě jí vůbec nevadilo, že tentokrát mě ani nepustí ke slovu. Ujala se mě totiž s odhodláním, proti kterému se nedalo nic namítat.

„Chutnáš tak trochu po borůvkách a tak trochu po medu,“ zhodnotila gastronomický um šéfkuchaře z mých útrob a odešla do koupelny, aby si dala sprchu. Měl jsem chvíli na to, abych se vzpamatoval a uvědomil si, proč jsem se tady vlastně ocitl. Věděl jsem určitě, že jsem to nebyl já, kdo na baru objednával ty drinky, i když jsem je nakonec všechny zaplatil. Vypadala osaměle a trochu smutně, přestože při tom všem působila dojmem nespoutané dračice, jejíž sexuální nálož hrozí každou chvíli vybuchnout. Proto ani neměla takový problém s tím, aby mě svedla.

Když přišla ze sprchy, dala mi najevo, že bych měl zamířit tamtéž, a půjčila mi župan. Ručník už byl připravený v koupelně a soudě podle vybavení nebydlela v tomhle bytě sama, ale sdílela ho s mužem. Nehodlal jsem se věnovat rozpitvávání situace a už vůbec ne vyšetřování, za koho konkrétně tady dnes v noci zaskakuju. Jenom mi vrtalo hlavou, jestli se třeba pan domácí nechystá co nevidět odněkud vrátit. Ač mám rád akční filmy, ve kterých hrdinové nezřídka balancují na římsách ve dvanáctých a vyšších patrech, představa, že se na útěku před žárlivým manželem ocitnu tamtéž, mě nijak nenadchla.

„Neboj, manžel se jen tak nevrátí,“ uklidnila mě, jakmile jsem vylezl ven a poněkud bázlivě mířil směrem k posteli. Na stolku vedle přibyla láhev červeného a dvě skleničky. „A i kdyby, pochybuju, že by si tě vůbec všiml, na to má příliš práce a hlavu plnou jiných starostí.“

Vrhla se na mě a patrně se rozhodla si teď vynahradit nejen to, co před několika desítkami minut připravila mně, ale i to, o co ji připravoval pracovně zaneprázdněný manžel. Zřejmě abych si svůj pobyt tady náhodou nerozmyslel, vyndala odkudsi pouta a dvěma rychlými pohyby mě zbavila svobody. „Teď jsi můj zajatec,“ potvrdila mi své záměry, „a já si s tebou můžu dělat, co chci.“

Sundala župan a objevila se přede mnou v celé své kráse. Její tělo nepotřebovalo žádný komentář. A třebaže nebylo třeba ani žádných doplňků, dodávaly jejím krásným nohám punc výjimečnosti síťované punčochy. Stačilo se na ni podívat a přes předchozí zkušenost jsem byl zase připraven jako patnáctiletý panic, který za chvíli konečně pocítí slast zasvěcení. Lesk v jejích očích dával tušit, k čemu hodlá mé nesvobody využít. Nasedla na mě a toho mého s chutí po borůvkách a medu si bez skrupulí půjčila tak divoce, že vzápětí už se zmítala ve vybuchujícím orgasmu.

Spokojeně zasténala, sundala mi pouta a řekla: „Teď už mi neutečeš, myslím, že budeš potřebovat chvíli spánku.“ Měla pravdu, cítil jsem se totálně vyčerpaný. Nahmátl jsem sklenici s vínem a vydatně se napil. Měl jsem žízeň. Přivinula se ke mně a levou bradavkou se přitom dotýkala mé tváře. Mohl jsem teď zblízka pozorovat ty dva skvosty, které mě během večera v baru fascinovaly, ale které dlouho zůstávaly skryty pod korzetem. Pokud se začne udělovat Nobelova cena za umělecký dojem, měl by se prvním laureátem stát ten, kdo tohle dílo vymyslel a vymodeloval.

Usínání v bezprostředním kontaktu s ženským ňadrem bylo sladké a konejšivé. Krásně voněla a zdálo se, že je spokojená, a tedy už ne tak smutná, jak se jevila v baru. Spokojeně jsem zabral a s pusou u bradavky už se pomalu těšil na snídani. Měl jsem za to, že pro dnešek jsem si své povinnosti splnil, a dokonce se mi už za chvíli začal zdát sen. Byl jsem na prohlídce nějakého zámku a průvodkyně vypadala skoro jako Jolana, ta dračice, se kterou právě sdílím její manželské lože, když mě najednou zamknula v jedné komnat, kde jsme zůstali sami, odvedla si mě na postel a řekla, že si musíme vyzkoušet, co se v téhle ložnici dělo 12. června 1788 večer. Celou dobu jsem měl starost o ostatní návštěvníky a větřil nějaký průšvih, protože se jistě budou dožadovat vrácení vstupného kvůli náhlému zmizení průvodkyně. Té to ale bylo evidentně jedno a rozhodla se věnovat jen mně a mé rychle se probouzející součásti. To už jsem se ale probudil i já a ocitl se ve skutečném světě, kde jsem na tom byl úplně stejně jako při zámecké prohlídce. Jolana, která se očividně probrala dřív než já, pokud vlastně vůbec odpočívala, se mi taky věnovala. Tak živý sen jsem dlouho neměl!

Sebral jsem všechny síly a rozhodl se, že se nesmím nechat zahanbit a musím jí taky prokázat laskavost – tím, že převezmu aktivitu. Položil jsem ji na záda, povytáhl košilku a vydal se prozkoumat taje její přirozené ženskosti. A myslím, že se jí to líbilo, což dávala najevo hlasitým vzdycháním. Jestli nemá tenhle byt odzvučené stěny, musí si užívat i sousedi, říkal jsem si.

Když bylo po všem, odkráčela znovu do sprchy. Jestli to takhle půjde dál, napadlo mě, do rána dojdou celosvětové zásoby vody.

To její Chtěla bych ještě teď mohlo znamenat dvojí: buď to bude naposledy, nebo mě čeká ještě pořádně divoká jízda, kterou bych taky nemusel přežít, protože na takové maratony nejsem cvičený. Začal jsem přemítat, jak se pomalu sebrat k odchodu, když mě jako na zavolanou vysvobodil vrnící telefon s esemeskou. Rukou sáhla po mobilu a já si ji představil u dřezu plného nádobí s natáčkami na hlavě a zauvažoval, zda bych ji mohl milovat. Dívala se na displej a evidentně znejistěla.

„Manžel?“ zeptal jsem se v očekávání nejhoršího, když telefon odložila.

„Ale ne, milenec,“ odpověděla. „Píše, že manželka právě usnula a že je na cestě sem. Za deset minut je tady. Budeš muset pryč, je strašně žárlivý.“

Vysvobození jsem si sice přál, ale rozčarování, a navíc tak bleskurychlé, rozhodně ne.

Vstal jsem a začal po bytě hledat jednotlivé kusy oblečení. Přitom jsem přemýšlel, kolik chlapů má momentálně v adresáři a jak by asi pojmenovala mě, kdybych jí v podobné chvíli napsal já. Pak mi ale došlo, že na ni vlastně ani nemám telefon, a to mě uklidnilo.

Ona mezitím likvidovala veškeré známky dobrodružství načaté noci.

Dveře za mnou zapadly právě v okamžiku, když se dole ve vchodu ozvalo cvaknutí zámku a rozsvítilo se schodišťové osvětlení. Potichu jsem vystoupal o půl patra výš a sledoval, až se zezdola vynoří Jolanin milenec. Skrz průzor mezi zábradlím jsem si brzy všiml, jak stoupá vzhůru. Nejen chůzí, ale i oblečením mi někoho připomínal. Zamžoural jsem a pokusil se pochopit, co to právě vidím: ten člověk vypadá jako můj známý Dušan, kterému jsme už od dětství přezdívali Superman. Stovku běhal za dvanáct sekund, ve fotbale dával góly a výdrž měl takovou, že by mu ji mohl závidět kdekterý sportovec nadopovaný steroidy. Za tu jeho dokonalost jsem ho nesnášel.

Teď, když jsem ho tak z výšky sledoval, došlo mi, že to nemůže být nikdo jiný. Nikdo jiný než Superman mě v tuhle chvíli nemohl nahradit. Bylo to poprvé, co jsem byl rád, že ho vidím.

Netrvalo to dlouho a ve dveřích Jolanina bytu zarachotil klíč a dveře se otevřely. Ještě chvíli jsem pro jistotu počkal a pak se stejnou opatrností potmě sešel až dolů a ztemnělým městem se vydal směrem k domovu.