Buriánek Jindřich byl stoik a kromě toho ajťák, jak se snad odnepaměti říká lidem, kteří pochopili rozdíl mezi operační pamětí a pevným diskem v počítacích strojích. Obvykle toho takoví lidé umějí ještě o dost víc, obyčejní smrtelníci to ale těžko mohou posoudit, neboť jejich znalosti většinou končí někde na hranici rozpoznání paměťového modulu a diskové plotny. Ajťáci tudíž pro nás bývají zahaleni tajemstvím tak důmyslně, že nám nezbývá než do jejich rukou svěřovat své osudy, a nezřídka nejen pracovní.
Těžko říct, která z těchhle dvou charakterových vlastností – jeho příslovečný stoický klid, kterým byl ve svém okolí pověstný, nebo jeho zaměstnání v IT – určovala Buriánka Jindřicha víc. Pravda, profese obvykle nepatří mezi standardní rysy charakteru člověka, o ajťácích to ale zhusta neplatí, neboť jejich povolání a schopnost rozumět si s tak primitivními znaky, jako jsou nuly a jedničky, často hovoří za vše.
Ať tak či tak, Buriánek Jindřich byl stoik, a navrch ještě ajťák, jakkoli jedno dokonale definuje druhé. Jsou jistě známy případy cholerických IT specialistů, ale takoví patří především do ordinací psychiatrických lékařů, neboť umět se rozhorlit nad nulami a jedničkami je umění hodné lidí duševně méně stabilních, ba přímo exemplárně labilních.
Ale nedosti na tom, neboť Buriánek Jindřich, brázdící silnice okresu rakovnického výhradně svou stařičkou škodovkou žluté barvy, měl manželku, dobrou to ženu jen o něco málo let mladší než tento vůz, která si s rozvážností svého chotě nijak nezadala. Ti dva, kupodivu se tu a tam účastnící společenských kratochvílí, sedávali často ve vzdáleném koutě a svorně přemítali o smutné existenci svých jedniček a nul, které – co naplat – mohli tu stavět na hlavu a jindy pokládat na záda, a přesto stále zůstávaly bohapustými, nudnými jedničkami a nulami. Ne nadarmo se o nich říkávalo, že jsou možná hluchoněmí, což ale můžeme s klidným svědomím odmítnout, neboť tento příběh svědčí o tom, že Buriánek Jindřich byl jednoho dne slyšen a viděn, jak nedostál své pověsti kliďase a rozčílil se.
Každodenní život Buriánka Jindřicha byl jakýchkoli náhlých hnutí mysli a citových výlevů prostý. Není známo, zda by totéž zcela bez výhrad potvrdila také jeho manželka, která s ním přece jenom trávila chvíle na hony vzdálené veřejnému životu, ale nešť – P. T. váženému čtenáři jistě nejde o rozpitvávání soukromého života Buriánkových, natož pak o rozdmychávání vášní dotýkajících se jejich svazku manželského.
Už bylo řečeno, že jednou se Buriánek Jindřich odchýlil od svého osobního založení a veřejně neudržel své vášně v patřičných mezích. Můžeme jen doufat, že se věci seběhly přesně tak, jak dále uvádíme, neboť události máme zprostředkované, leč stalo se to patrně následovně.
Buriánek Jindřich, člověk s bezmeznou, až oddanou trpělivostí vůči všemu živému, ostatně sám doma v panelákovém bytě pečlivě opatroval hroznýše královského, pracoval již několik let na pozici IT odborníka v jakési firmě, jejíž jméno již si nepamatují ani největší znalci místních poměrů, natož my, zatížení přehršlí rozličných informací. Dny byly stejné jeden jako druhý, a kdybychom snad řekli, že byly podobné jako vejce vejci, urazili bychom slepice, jejichž skořápkové výtvory jsou, jak byste při porovnání s denními režimy Buriánka Jindřicha pochopili, jedno každé exkluzivním originálem. Každé ráno zaparkoval na podnikovém parkovišti svou stařičkou škodovku žluté barvy, s koženou aktovkou v pravé ruce vystoupal do třetího patra budovy, kde se v malém kancelářském kamrlíku tísnilo několik ajťáků-stoiků, a zasedl za svůj výrobní prostředek, kterýmžto byl počítač opatřený nejrůznějšími administrátorskými vymoženostmi, jako jsou kupříkladu správcovská hesla místní sítě, licenční kódy softwarového vybavení, a ba i nadstandardní hardwarovou výbavou, neboť Buriánek Jindřich potřeboval mít dokonalý přehled o všem, co se v počítačové síti šustne.
V poledne byl čas na oběd, milující manželkou každé ráno svědomitě připravený a zabalený do úhledného balíčku, po něm krátká pauza na oblíbené viržinko a krátce po čtvrté hodině už jste Buriánka Jindřicha dennodenně viděli kráčejícího směrem k jeho škodovce žluté barvy, čekající od rána na svého pána na podnikovém parkovišti.
Dny utíkaly jeden za druhým, a kdyby Buriánek Jindřich s chotí nezplodili dvě krásná děvčátka, která jim vedle těch všech jedniček a nul dělala na světě největší radost, možná by ani nepoznal, že svět venku se mění, a všiml by si toho až v okamžiku, kdy by s květinou, bonboniérou a dvěma tisíci v obálce jako poděkováním za věrnou službu odcházel do důchodu. Přihodilo se však, že jednoho dne přijali do firmy jako spolupracovníka Buriánka Jindřicha člověka jménem Boušek Ladislav, o němž se předpokládalo, že si stejně jako Buriánek Jindřich bude rozumět s jedničkami a nulami a skrze tato podezřelá a namnoze nemastná neslaná čísla také s Buriánkem Jindřichem. Leč skutečnost byla poněkud složitější a diplomaticky řečeno, ti dva se neměli příliš v lásce. Zda je to tím, že Boušek Ladislav, jak zlí jazykové tvrdí, nerozuměl buď jedničkám, nebo nulám, ba dokonce, jak tvrdí ještě horší jazykové, ani jedničkám, ani nulám, nemůžeme říct s jistotou, ta panuje pouze ohledně toho, jak komplikovaný vztah mezi sebou měli oba zmínění pánové.
Nic naplat, řekl si jednoho dne Buriánek Jindřich a po zralé úvaze, trvající bratru několikero měsíců, jak se na správného stoika sluší a patří, rozhodl se opustit dobře placené místo s parkováním zdarma a přijal zaměstnání v jiné firmě, neboť podniků, ve kterých potřebovali svěřit starost o správcovská hesla místní sítě a licenční klíče k softwarovému vybavení, bylo v těch dobách všude okolo dost a dost. Brázdil teď silnice okresu rakovnického se svou stařičkou škodovkou žluté barvy každý den po jiné trase, jen obědy milující manželkou ráno úhledně zabalené a oblíbená viržinka zůstaly.
Po čase se dny Buriánka Jindřicha staly stejně tak identickými jeden s druhým, jako byly před tím, než se setkal s Bouškem Ladislavem. A jeden za druhým ubíhaly vstříc k důchodovému věku, takže vrásek na čele Buriánka Jindřicha kvůli neustálým trampotám s jedničkami a nulami přibývalo a vlasy šedly.
Jen jeden den byl jiný než ostatní. Kdyby v něm napjaté očekávání takové situace vzbudilo nějaké emoce, snad by se na něj Buriánek Jindřich i těšil. Měli mu v zaměstnání představit nového kolegu, kterého už potřeboval velmi nutně, jelikož vedle vrásek přibývalo také správcovských hesel a licenčních klíčů, že jich bylo příliš i na Buriánka Jindřicha.
Buriánek Jindřich se sobě vlastní rozvážností vykročil do zasedací místnosti, kde se měl s novým kolegou poprvé setkat. Důstojnost té chvíle podtrhovala přítomnost několika osob z vedení společnosti, které si na takovou událost vyhradily široký chlívek v elektronických diářích, poctivě spravovaných v místní počítačové síti právě Buriánkem Jindřichem. Stačil jen jediný pohled, aby Buriánek Jindřich pochopil, jakou lest na něho ti pánové z představenstva přichystali: novým kolegou nebyl nikdo jiný než nenáviděný Boušek Ladislav.
A tehdy se Buriánek Jindřich opravdu upřímně a očividně rozčílil. Ti nevděčníci! osopil se nejprve v duchu, snaže se potlačovat emoce, jež ho nečekaně přemohly a jejichž naléhavost nemohla osazenstvo místnosti ponechat v klidu. S takovou péčí jim tady léta spravuji hesla, kódy a diáře, a oni na mě s Bouškem! Jeho tvář zbrunátněla a roky spící city se náhle probudily k životu. Buriánek Jindřich se neudržel: „Jděte mi k šípku s tímhle Bouškem!“
Silnice okresu rakovnického od té doby brázdí stařičká škodovka žluté barvy, jíž do svého nového zaměstnání dojíždí Buriánek Jindřich, obchodník na tokijské burze, kterýžto našel toto místo coby klidnější profesi, v níž může důkladně uplatnit svou lásku nejen k nulám a jedničkám, ale i dalším číslům.