Někomu se může stát, že dojde k úhoně kvůli nedodržování zásad, jinému se zase stane osudným přílišné lpění na nich. Pan Klokočka, novinář na volné noze a kavárenský povaleč, byl příkladem právě druhé možnosti. Snad kvůli jeho komplikované staromládenecké povaze se přihodilo, že byl zásadový hned nadvakrát.
Jan Klokočka, bytem ve Slaném, býval v pražské kavárně U Dvou křepelek stálým hostem. Dalo by se říct, že tam byl dokonce pečený vařený, kdyby ovšem takovému vyjádření nebránila skutečnost, že by to bylo příliš nadnesené, neboť vepřové, hovězí ani jakékoli jiné maso v libovolné úpravě, nejen pečené nebo vařené, U Dvou křepelek nepodávali.
Ne že by to byl podnik, kde hostům k šálku kávy nepodají vůbec nic, ale takové ty čokoládičky, oplatky, sušenky nebo mandle obalené v hořkém kakau za jídlo ani při nejlepší snaze považovat nemůžeme. A tohleto lechtání žaludečních vředů, kterých si Klokočka za dobu své novinářské praxe uhnal několik, zrovna v době oběda, kdy je obvykle největší hlad, tahle směšná náhražka něčeho pořádného k snědku, mátožná napodobenina opravdového jídla, ta už panu Klokočkovi musela za ty roky lézt krkem, ale i ušima.
Nikdo už by nespočítal, kolik tam oněch čokoládek, oplatek nebo mandlí obalených v hořkém kakau pan Klokočka spořádal. Pamatoval dokonce na doby, kdy mu na podšálku s kávou nosili skromné kousky koláče. A kdyby tohle všechno splácal dohromady, možná by to vydalo aspoň na jednu poctivou svačinu. A ta mu teď, právě když nad čtvrtou kávou dokončoval reportáž o marihuaně pro místní týdeník, zatraceně chyběla.
Do kavárny U Dvou křepelek chodil už dobrých pět let a za tu dobu se seznámil se všemi majiteli tohoto podniku, který kdovíproč nikdy nezměnil svůj název. Pamatoval na nerudného, vždycky naštvaného podsaditého Bedrnu, který na něho kynul, jakmile se Klokočka objevil ve dveřích, i poněkud nesmělého studenta, který kavárnu přebral po něm. A ještě to nebyl ani rok, co se za záhadných okolností změnil provozovatel, a studenta Kalouska vystřídal další odvážlivec – jak že on se vlastně jmenoval? Nějak si teď nemohl vzpomenout… Vávra, současný majitel, byl už čtvrtým v řadě, kterého Jan Klokočka často poctil v perném odpoledni před uzávěrkou svou návštěvou. Se stejnou samozřejmostí, s jakou ho do své kavárenské rodiny všichni provozovatelé podniku přijali, se konec konců vždycky pozdravil i se stárnoucím Turkem, který ve vedlejším vchodě provozoval večerku.
Napadlo ho, že by k němu mohl zaskočit a koupit si aspoň kousek čerstvé bagety. Při tom pomyšlení se mu začaly sbíhat sliny. Ještě pár odstavců a bude s tím hotov, přece neodejde od rozdělané práce, zaplašil představu snadno dostupné krmě. Mohl bych si objednat pizzu a nechat si ji kurýrem přivézt až sem, dostal další spásný nápad. Jenže dobře si byl vědom tabulky se zákazem konzumace donesených potravin, který nezřídka vídával při vstupu do podobných podniků. A tak se rozhodl být zásadový dvojnásob – přece nebude svému oblíbenému podniku kazit kšeft!
Když se snažil rozluštit svůj rukopis, kterým si v terénu mezi pěstiteli konopí chvatně zapisoval na papír své poznámky, těšil se, že až bude s reportáží hotov, zaběhne rychle za roh do stánku s občerstvením a zakousne se do první položky tamního menu, ještě než stihne zaplatit. Náhle se ale ozval vředovitý žaludek, že taková askeze je i na něj moc, a utrousil něco v tom smyslu, jako že chr brm brm klopytyklop. Aspoň tak nějak to znělo, a jelikož ono kručení bylo poněkud hlasité, neponechalo nikoho z osazenstva okolních čtyř stolů na pochybách, co se tu děje.
Nepůjdu jíst, dokud to nedopíšu, rozhodl se být zásadový podruhé. Vždyť minulý měsíc se už popáté za poslední půlrok rozhodl přestat kouřit a už čtrnáct dní si večer řídí budíka, že ráno vstane a půjde si zaběhat, vše s nedodržením jen chvíli poté, co svá předsevzetí vysloví. Ta trocha půstu mě nezabije, uklidňoval se s vědomím, že nyní konečně prokáže svou pevnou vůli. Poněkolikáté vytečkoval do stolu rytmus značící, že se snaží na stole bříškem ukazováku nabrat drobečky, které na stole zbyly po čtvrté dnešní oplatce ke kávě, aby je dychtivě pojedl, vysypal si do úst kousek čokolády odlomené z oplatky do celofánu, nasucho polkl a objednal si pátou kávu v naději, že mu přinesou další kus toho sladkého ničeho.
Ještě než servírka stihla kávu s oplatkou donést, padl však Jan Klokočka v bolestech k zemi. Svou reportáž dokončit nestihl, neboť právě v době, kdy do otevřeného notebooku dopisoval poslední řádky, praskl jeden z jeho letitých žaludečních vředů. Vůz rychlé záchranné služby přijel kvůli komplikacím v pražské dopravní špičce pozdě. Bylo tak jisté, že Vávra je jeho zaručeně posledním provozovatelem kavárny U Dvou křepelek.
Ta trocha půstu kombinovaná dvojí zásadovostí a komplikovanou pražskou dopravou tedy protentokrát jednoho zabila. V redakci týdeníku ale byly na takové situace naštěstí připraveni. Za tři dny vyšla na stránkách časopisu, v místech, kde by jinak byla reportáž o marihuaně, esej filozofa Novotného, kterou napsal do šuplíku před několika lety. Esej o tom, jak dobré a pro duši prospěšné je trvat na svých zásadách.