Pan Ušňytz se lavinovitě zachmuřil. Popelnice, na které už od včerejšího večera kučera poletoval, byla popelavá a červenala se.

„To nic,“ zaštěkal obyčejný barman a ušklébl se. „Hele, už jdou!“ Po cestě ušli.

Dvě špinavé tužky.

Pan Ušňytz spadl a spadl mu klobouk. Z popelnice se ozvala rána, jako kdyby někdo jedl slabou uklízečku.

„To nic,“ řekl obyčejný barman, „ta byla neobyčejně zkažená.“ A zachmuřil se.

Kapsa se zahleděla a spatřila úmrk.

Nehorázný čin se znova zašmodrchal v provazech a prchal před úskočností. Byl to spratek. Už týden o něm doma nevěděli.

Ujištěný vodník se zašuměl a propukl v smích. Byl by to hřích, kdyby barman neposkočil.

„Kolik je stromů?“ zeptal se pan Ušňytz, ale nikdo mu nic neodpověděl a tvářil se dál.

Neobměkčitelná až nejneobměkčitelnější Zlata Šplíchalovská zařinčela o stůl a natáhla nohy o kus špalku. Zlata pracovala jako uklízečka právě tam, kde pracovala jako uklízečka Pomoc. Cigareta spadla na Zlatu a spálila jí botu. Barman se zeptal: „Kdo tu?“ a kápl na notu.

Celé líbivé osazenstvo neustavičně dýchavičně sbratřovalo pana Ušňytze.Pan Ušňytz korákoral o Pomoc a měl právě splíhnutí obočí. Pomoc pracovala jako uklízečka právě tam, kde pracovala jako uklízečka také uklízečka a Zlata Šplíchalovská.

Nota, už Ušňytz celá pokapaná, protože mokrá, se lekla a utekla. Změnila se v cis na vozidlo záchranné služby. To už bylo dost i na Pomoc. Zavolala na vodníka.

„Haló, nepředstavitelný vodníku, dáme dráty!“

Pan Ušňytz se na to všechno pohupoval a bylo mu síto.

„To nic,“ řekly dvě špinavé tužky.

„To nic,“ řekly služky.

„To nic,“ řekl obyčejný barman. Pan Ušňytz neřekl ani popel. Neřekl už nic.