Marie Burdová, padesátiletá vdova z Kolína, byla už od mládí výbornou kuchařkou, pekařkou i cukrářkou. Pověst jejích laskomin, jimž její péče uměla vdechnout mimořádnou chuť, dosahovala již několik let široko daleko. Poctěn se cítil zejména každý, kdo mohl ochutnat její výborné linecké koláčky, pečené s láskou a neskonalou péčí. Paní Burdová je totiž pekla pro radost a pro potěchu duše příbuzných, sousedů a známých. Nikdy si za své výtvory od nikoho nevzala ani korunu, ať už pekla koláče na zakázku pro pohoštění svatebních hostů, na vánoční tabule, nebo jen tak jako sladkou tečku pro masopustní hosty. A obdivu a slávy přibývalo.

I rozhodla se tato nebohá žena, že se pokusí jít štěstí trochu naproti a zařídí si živnost. Pár lidí ji už dlouho k takové nerozvážnosti vybízelo, ale jí se dosud nechtělo opustit dobře placené místo vedoucí obchodního oddělení a přivydělávat si pečením jen o víkendech nebo po nocích nepovažovala za dobrý nápad. Než něco dělat polovičatě, říkávala, to to radši nedělat vůbec. Jednoho dne ve slabé chvilce však vábení podnikatelských sirén neodolala a odnesla na živnostenský úřad žádost o laskavý souhlas s podnikáním. Formulář se jí podařilo vyplnit snadno, po takřka tříhodinovém boji s byrokratickou terminologií, a ještě téhož dne nakoupila v místním krámku větší zásoby mouky, vajec, cukru, másla a zavařeniny. Sláva její cukrářské dovednosti dávala tušit, že o zákazníky nebude nouze, a to bez ohledu na absenci podnikatelských záměrů, plánů a predikcí, reklamních a marketingových agentů a dalších pomahačů, kteří by snad byli ochotni zařídit, aby se jí v podnikání vedlo lépe.

Jako žena poctivá, s dobrými úmysly a selským rozumem roztopila svou stařičkou troubu a na druhý den ráno už její linecké cukroví rozvážely dodávkové vozy za zákazníky daleko za hranice kolínského okresu. Práce jí šla od ruky a už za několik týdnů se s uspokojením dopočítala toho, že jako státem koncesionovaná cukrářka si vydělá víc než vedoucí obchodního oddělení.

Když se o jejím podnikání dozvěděli úředníci dalších úřadů, kterým o proslulosti lineckých koláčků Marie Burdové daly vědět počítačové systémy živnostenského úřadu, začaly se v její malé, útulné kuchyňce, odkud každé ráno vyrážely čerstvé voňavé koláčky za zákazníky, dít roztodivné věci.

Jako první dorazil přísný obrýlený kontrolor z hygienického oddělení místního úřadu. Provedl šetření, přísným pohledem překontroloval provozovnu – dosud kuchyň v malém rodinném domku –, na čtyři strany A4 si udělal několik poznámek a do týdne přišla paní Burdové zásilka s barevným pruhem obsahující protokol. „Nařizuje se,“ stálo v něm, „stavebně oddělit prostory pekárny od prostor kuchyně, zakoupit profesionální troubu sledující teplotu pečicího procesu a používat při hnětení těsta mechanizaci, která zamezí styku pracovního náčiní a pracovníků se syrovým těstem.“

O několik dní později navštívil její novou provozovnu na rohu náměstí, vybavenou stavebně oddělenými prostory pro pečení lineckých koláčů, moderní troubou a automatizací pro hnětení těsta, další úředník. „Aby bylo možné vyhovět předpisům,“ dočetla se paní Burdová v jeho protokolu, „je třeba vybavit provozovnu balicí linkou umožňující kompletování výrobků po jednom kuse do potravinářské fólie.“ Dopis, úřednickým jazykem rozepsaný na několik stran, obsahoval také několik desítek odkazů na vyhlášky, nařízení a zákonů, kterým paní Burdová nerozuměla, ale co naplat – za peníze ušetřené za poslední dodávky pořídila vše, co bylo podle dopisu třeba, a dál pekla své výtečné linecké cukroví, jehož sláva úředními zásahy naštěstí nikterak neutrpěla.

V následujících několika měsících se cukrářka Burdová vždy srdnatě vyrovnala se všemi nástrahami úřednického aparátu. Po mnoha návštěvách kontrolorů, mnoha sepsaných poznámkách do erárních bloků a mnoha obdržených obálkách s barevnými pruhy obsahujících protokoly z proběhlých jednání s úředníky, po jejichž pobytu se vždycky po nabídnutých koláčcích jen zaprášilo, stále pekla s láskou, i když jí úřady nařizovaly tu ono a jindy zase něco jiného, pod pohrůžkou pokuty a veřejného zesměšnění doporučovaly zřízení či pořízení čehosi, o čehož existenci neměla dosud jako žena selského rozumu ani tušení, a vybízely k tomu a onomu. Každý den časně zrána vyrážely od její pekárničky dodávky s novou zásobou čerstvých lineckých koláčků, aby potěšily mlsné jazýčky dalších a dalších zákazníků.

Že se s umem cukrářky Aleny Burdové mohly díky provedeným kontrolám seznámit desítky nových úředníků, již její pekárničku na rohu náměstí opouštěli s pocukrovanými bradami, ovšem nebylo jen tak. Paní Burdová totiž – dílem snad ve snaze vyvést cukroví v rozličných tvarech a formách, které by zaujaly nejedno dítko a vykouzlily úsměv i na tvářích mnoha dospělých, dílem z odvěké setrvačnosti – vyráběla své koláčky v podobě kytiček, srdíček, automobilů a domečků. A takové nápady nemůžou zůstat bez povšimnutí – předkládání nesprávných tvarů může poškodit dobré mravy a nezřídka také kazit mládež, u níž se tím vyvolávají nepřiměřená očekávání.

Zakrátko proto měla paní Alena Burdová, cukrářka z Kolína, telefonát z odboru ministerstva pro stavebnictví. „Doneslo se nám,“ oznámila suše úřední žena, „že prodáváte linecké cukroví ve tvaru domků. A to není jen tak. Kdo nemá tvar domku řádně zdokumentovaný a stavebním úřadem potvrzený, musí zaplatit pokutu.“ Než vyřídila všechna potřebná potvrzení od komory architektů, sdružení stavebních techniků a společenství stavitelů pozemních budov a nadzemních staveb, aby následně obdržela povolení s kulatým razítkem od stavebního úřadu, ozvalo se také ministerstvo dopravy, ježto si dělalo nárok na posouzení míry podoby koláčků ve tvaru autíček se skutečnými dopravními prostředky, a také výrobce dvoustopých motorových vozidel, který se přihlásil o licenční poplatky, neboť „forma zpracování lineckého cukroví nápadně připomíná prototyp modelu Alfa 3C, přihlášený na patentovém úřadu“, jak se psalo v dopisu opatřeném hlavičkou advokátní kanceláře z Prahy.

Řadu nepříjemností způsobily paní Burdové kytičky, tento estetický tvar, kterým balíčky cukroví zpestřovala obzvlášť ráda. Ministerstvu zemědělství přišlo nějak divné, že ona forma je příliš nejasná a matoucí. Vyzývalo cukrářku, ať doloží analýzu botanického úřadu, že taková květina v přírodě skutečně existuje, v opačném případě totiž hrozilo, že bude třeba vyžádat si na ministerstvu školství výjimku z vyhlášky o květinových vzorech, která vypočítávala možnosti zobrazování podob osob, zvířat a květin.

Oddělení pro osvětu ministerstva zdravotnictví mělo pro změnu zájem na tom, aby se tvary srdcí co nejvíce podobaly skutečnému tvaru srdce, leč nejdříve bylo potřeba vyřídit si povolení v etické komisi téhož úřadu, že vyrábění lineckých koláčků ve tvaru srdce nekoliduje s nařízením lékařské komory o lidských orgánech, kterou právě před několika týdny novelizoval zákon ministerstva pro energetiku zabývající se napětím v elektroenergetických soustavách.

Jediný tvar, na který se nevztahovala nutnost vyprosit si od vrchnosti žádné speciální povolení, bylo kolečko. Kolečko totiž, jak víme, je tvar obecný a oproštěný od veškerých rizik napodobování průmyslových vzorů a od podstupování schvalovacích procedur. Žádnému úřadu proto nepřišlo divné, že paní Burdová z Kolína vyrábí linecké cukroví ve tvaru koleček, a nikdo tedy nikdy nežádal, aby své konání vysvětlila, doložila lejstry nebo nechala někde schválit.

Snad právě od té doby vyrábějí cukrářky nejen v Kolíně linecké koláčky výhradně okrouhlého tvaru. Alena Burdová, průkopnice jejich řemesla, se však na nabídce takto omezeného sortimentu, podobného jako vejce vejci, nikterak nepodílí. Ve svých necelých dvaapadesáti letech se odebrala na věčnost, kde snad spokojeně znovu sdílí prostor se svým již dávno zemřelým manželem. Tento svět opustila ještě dříve, než vědecká rada ústavu pro přírodovědné zkoumání stačila orazítkovat kvalifikovanou odpověď na její nesmělý dotaz, zda její linecké koláčky ve tvaru kytičky připomínají více rostlinu s latinským názvem Cichorium intybus, nebo jsou podobné spíše rostlině Centaurea cyanus.