Byl slunný srpnový podvečer. Takový, jakých tady na Západě zažijete spoustu, a jeden je přitom stejný jako druhý, takže byste je mezi sebou ani nerozpoznali, pokud byste si v diáři poctivě nezatrhávali den po dni. Prérií se přehnala nejostřejší parta zdejších tvrdých chlápků na koních a v dálce na horizontu se objevily siluety několika zdivočelých uklízeček.
Billova parta seděla tou dobou už několikátou hodinu v saloonu, kde nad partií pokeru se sklenicemi v rukách a doutníky zvolna doutnajícími na okrajích popelníků trávili ti chlapi každý volný čas mezi směnami v továrně na úklidové prostředky.
Však to znáte – hektolitry pití, cigaretový dým, povídání o ženách, o autech a o sekačkách, drsná muzika linoucí se z jukeboxu a nakonec společné čurání na kola staré opuštěné felicie na parkovišti. Tu a tam někdo přidá k dobru odvážnou historku, jako třeba právě teď Jack o tom, jak se minulý pátek během Joeovy směny přetrhl pás s textilií, když v továrně zrovna vyráběli kuchyňské mopy.
Najednou někdo rozrazí dveře saloonu a se sebevědomím vlastním jen Jimovi, co už pět let pracoval ve vedlejší továrně na vrátnici, vstupuje dovnitř. Od té doby, co v místním obchodě přestali na příkaz soudu prodávat klasické žárovky, tady těžko někdo mohl pohlédnout jinému do tváře. Ve skromném osvětlení Tomova saloonu by nepoznal ani vlastního bratra. Podle siluety si ale Bill byl téměř jist, že postava drzého cizince patří skutečně Jimovi. Stoprocentně jistý si mohl být až tehdy, když ona postava promluvila – a promluvila ještě dřív, než se skřípotem dokmitaly lítačky ve vstupu do saloonu.
„Hej, Bille, to tvoje pověstné diletantství může za přetrženou textilii, když v továrně zrovna vyráběli kuchyňské mopy!“ zahřímal Jim a z náprsní kapsy vytáhl průkaz kontrolora kvality. Málokdo tady na celém Západě tušil, že si právě Jim přivydělává ke svému platu vrátného takovou prací.
„Kliď se odtud, ty smradlavý skunku,“ opáčil Bill, aniž odtrhl oči od pětice karet, které držel v ruce, takže těžko mohl překontrolovat pravost Jimovy průkazky kontrolora kvality. „Ty jsi vhodný akorát tak do vrátnice továrny na psí konzervy.“
To byla urážka, kterou si Jim nemohl nechat líbit. Kdyby Bill urazil čest vrátného v továrně na psí konzervy, mohl by to klidně přejít, protože na vrátnici dělali všehovšudy dva se slintavým Lojzou a ten měl smysl pro humor a sebeironii. Ale čest kontrolora kvality, tu rozhodně nemohl nechat jen tak. Pomalu nahmatal svůj kolt, visící toho dne opravdu proklatě nízko za pasem, a natáhl spoušť.
Bill odhodil svou hromádku karet, postavil se do prostoru saloonu tak, aby stál čelem k místu, kde tušil Jimovi siluetu, a také on nahmatal svůj kolt, který toho dne visel mimořádně vysoko, protože si ho po příchodu pověsil i s opaskem na lustr.
Atmosféra v saloonu zhoustla tak, že se Tomovi jen stěží podařilo nalít další rundu zelené objednanou čundráky od vedlejšího stolu.
Ukazováček Joeovy pravé ruky se lehce dotýkal spouště koltu. Joe byl totiž pravák. Psal pravou rukou a také doutník držel v pravé ruce.
Ukazováček Billovy levé ruky se lehce dotýkal spouště koltu. Bill byl levák. Psal levou rukou a také doutník držel v levé ruce.
Neuběhly ani tři sekundy a ozval se výstřel. Billova hlava klesla směrem ke kolenům – tak nízko, že Bill by býval mohl ucítit pach svých ponožek, které si ráno zapomněl vyměnit. Joe byl skvělý střelec a pistolník. Ještě lepší byl ale vrátný a ještě lepší byl kontrolor kvality.
Ozval se druhý výstřel a Joeovo tělo se svalilo na prkennou podlahu saloonu. Billova pravá ruka Sam byl skvělý střelec a pistolník. Ještě lepší byl ale náměstek ředitele továrny na úklidové prostředky.
„Do prkenný podlahy!“ ozvalo se někde vzadu, zhruba tam, kde parta čundráků objednávala další rundu zelené.
Večer poletovali nad městem čtyři supi.