Pravidelnou pracovní poradu svolává šéf kdoví proč na pondělí, jako by nevěděl, že během víkendu se nám důkladně vykouří z hlavy všechno, co jsme zažili za předchozí týden. Dnes už tahle fraška trvala skoro dvě hodiny a vypadalo to, že jen tak neskončí a dál budeme blokovat zvyšování hrubého domácího produktu, protože vysedávání v zasedačkách ještě nikdy nikomu žádnou hodnotu nepřineslo. Chudák ministr financí, říkal jsem si v duchu. Ten už jistě ve své kanceláři očekává nejnovější předpovědi, kolik že mu čerstvé pracovní nasazení lidí po víkendovém nicnedělání přinese nových daní, jenže růst křivek se v půl deváté zasekl a ne a ne se odlepit od pátečního dna, protože náš tým ne a ne nastartovat. Už od osmi třiceti, kdy porada na naléhání přespolních, abychom ji posunuli z dřívější osmé, začala, jsme totiž trávili čas tím, že jsme se bezostyšně flákali a tlachali.

Když už jsme se v takovém posvátném týmovém kruhu sešli, abychom zkraje týdne posvětili týmového ducha, měl jsem aspoň jednu z mála příležitostí se se všemi ostatními vidět pěkně pohromadě. Ne že bych o to nějak zvlášť stál, ale téměř stoprocentní jistota, že se tady všichni sejdeme, znamenala možnost okouknout nohy kolegyně Báry, která v pondělí běžně nastupovala v krátké sukni a během porady byla zvyklá dávat si jednu nohu přes druhou, takže v nejrůznějších okamžicích často kromě krásných nohou předváděla i jiné přednosti. Jako na potvoru si ale zrovna dnes sedla naproti mně, takže všechno, co na její postavě stálo za prohlížení, pro mě dnes bylo skryto za deskou stolu. Následkem toho jsem se neskutečně nudil a obávám se, že to na mně bylo znát, protože nejsem schopen tvářit se, že mě zbytečné rozmatlávání ničeho ukrutně baví.

Všech nás osm, kteří tvoříme tuto poněkud nesourodou sebranku, snažící se ve firmě předstírat, že máme zásluhy o zvyšování prodejů, už přitom dostalo slovo v trapném kolečku rozpomínání se, co že jsme to v minulém týdnu udělali. Spíš než informativní schůzku připomínal tenhle bláznivý konec víkendu kolotoč výmluv a vytáček, proč jsme to nebo ono neudělali – aspoň ve srovnání s tím, jakou měl o naší výkonnosti představu náš šéf.

Jako první přišel v naší frašce známé pod jménem Co se přihodilo v obchodním tentokrát na řadu benjamínek Roman, kluk sotva devatenáctiletý, který si zakládal na tom, že sem tak trochu nepatří a má práci pro tuhle firmu docela na háku. Moc jsem nechápal, proč si ho tady držíme, zřejmě existovala nějaká vůle úplně nahoře, aby Roman neochvějně doplňoval naši osmičku, ale v podniku bylo víc věcí, které bylo těžké pochopit, a tahle nebyla ta úplně nejroztodivnější, takže po tom všichni přestali pátrat a Romana jsme přijali jako nutný inventář, který sice pracovat nedonutíme, ale koneckonců je neškodný, občas je s ním docela legrace a tu a tam nám starším pomůže s nastavením počítače, když je třeba, ajťáci na nás nemají čas a on zrovna nepotřebuje skypovat o novinkách v herním průmyslu.

Na Báru se dostalo jako na čtvrtou v pořadí, což poskytovalo šanci, že se poněkud proberu z té letargie, protože pokud měla co říct, většinou to prezentovala vestoje, a často dokonce u flipchartu. Tam dávala své sexy nohy na odiv v celé jejich kráse a kde těžko mohla uniknout obdivným pohledům mužské části osazenstva. Podezříval jsem ji, že jí dělá dobře, když tam před námi tak stojí a dává všanc svou výbavu, protože Bára byla schopná připravit si ukázkovou prezentaci v podstatě na jakékoli téma, ať už se v uplynulých sedmi dnech věnovala čemukoli. Jenže teď zřejmě ani ona nebyla schopná své pracovní aktivity momentálně představit pěknými čísly, takže se její vystoupení omezilo jen na několik vět.

Ani já jsem se nemohl za minulý týden chlubit žádnými oslnivými čísly, tím spíš že jsem zatím hodlal pomlčet, že se mi nepodařilo obnovit dlouhodobý kontrakt s jedním významným klientem, načež se dá očekávat, že naše výkony půjdou v nejbližší době setsakramentsky dolů. Vedoucí naštěstí zapomněl, že jsem na předchozí poradě mluvil o tom, že se na schůzku s tímto klientem připravuju, abych nemusel vysvětlovat, proč jsem minulý měsíc neudělal vůbec nic. Stroze jsem konstatoval, že moje aktivity jdou podle plánu a že očekávám, že se nic neočekávaného nestane. Bezděky se mi tak podařilo vnést do průběhu porady trochu vzruchu a náznak vtipu, ale atmosféra už brzy zhoustla natolik, že jsme se vrátili do tradiční polohy mrtvých brouků přeříkávajících naučené a léty už značně otřelé fráze.

Z fádního stereotypu jsme nevyšli ani potom, kdy se ke slovu dostal nejstarší člen našeho oddělení Procházka, který to má takzvaně za pár, takže už od něho těžko někdo může čekat nějaké mimořádné výsledky, a ve stejném duchu jsme pokračovali i při zprávě nejprotivnějšího článku obchodního týmu, nějakého Kozáka, který měl jako vždycky připravený vodopád vlezdoprdelkovského ptydepe, jenž dával tušit, že se tenhle třicátník, jako vždy oblečený do perfektně padnoucího obleku, zase o pár kroků posunul směrem k převzetí funkce vedoucího, až ten současný povýší.

Podobnými ambicemi jako Kozák se já chválabohu zatěžovat nemusím a nechci. Představa, že každý týden pořádám obřad, jako byl tento, mě nenaplňovala nadšením, a pokud by převzetí funkce znamenalo jen o několik tisíc větší výplatu, určitě to není něco, kvůli čemu bych byl ochoten podstupovat roli přisluhovače a chodit každý den v saku a kravatě.

Vedoucímu vlastně nebylo tuhle roli proč závidět. Každý týden se z nás snažil dostat něco kloudného, co by mělo hlavu, nebo aspoň patu a co by potom mohl jako svůj úspěch představit na poradě nejvyššího vedení, kam byl pravidelně zván, aby mohl velkým šéfům dopřát to, čemu vystavoval on nás. Zdálo se, že platila nepřímá úměra – pokud občas neumyje hlavu on nám, bude hlava o den později – schůzky vedení firmy se totiž konaly každý týden v úterý – umyta hlava jemu.

A dnes se sešlo ještě míň důvodů, proč bych o pozici vedoucího obchodního oddělení stál. Šéf se totiž rozhodl konečně vypátrat to, co se dosud v celém podniku nikomu nepodařilo. Proč s tím začal právě teď, ví bůh, když už zhruba přede dvěma lety výrazně vzrostla v naší kuchyňce spotřeba kafe, vedle stravenek za osmdesát korun a pětitýdenní dovolené jedné z mála výhod, které firma zaměstnancům poskytovala. A aby toho nebylo málo, začal ze záchodu nebývalým tempem mizet i toaletní papír. Před časem se o té spotřebě dlouho mluvilo právě na schůzce nejvyššího vedení, a tahle věc dostala dokonce přednost před debatou o marketingové strategii, ale ani pomazané hlavy tuto tajuplnou záhadu nevyřešily. Na návrh finančního ředitele se dokonce chvíli uvažovalo o tom, že najmeme soukromého detektiva, ale protože se vedení bálo ještě vyšší spotřeby kafe, od nápadu se upustilo.

Nějakou dobu jsme pak měli jako důležitý úkol sledovat podezřelé úbytky kávy v kuchyňce a toaletního papíru na WC, ale nezjistili jsme nic zvláštního, a to ani tehdy, když jsme množství překontrolovali po odchodu externí uklízečky. Když generální ředitel vydal směrnici, ve které stanovil limit kafe a toaletního papíru na osobu, začali jsme si s sebou do práce občas nosit vlastní zásoby a celá věc pak na dlouhou dobu utichla.

Asi před půlrokem to ale všechno začalo nanovo. Hrozilo, že firma bude muset ve vstupním prostoru vybudovat vrátnici a nechat zaměstnance při odchodu ze zaměstnání kontrolovat, jestli si neodnášejí to, co mělo zůstat v podniku. S tím se ale náš vedoucí smířit nechtěl – za prvé je vůči firmě loajální a za druhé ho lze tak trochu podezřívat, že by mohl být mezi těmi, kdo přes zvýšenou ostrahu neprojdou. Má tři děti a není úplně jasné, jestli je dokáže uživit, takže každý spotřební materiál mu jistě přijde vhod,  a tak je logické, že se snaží ze sebe tyto pochybnosti setřást. 

Ačkoli porada našeho oddělení trvala bezmála tři a půl hodiny, a měli jsme tedy příležitost zabít dopoledne nicneděláním až do oběda, rozhodl jsem se, že v žádném případě dnes ještě o svém zjištění nikomu neřeknu. Toaletní papír a kafe v kuchyňce začínají záhadně mizet vždycky, když firma nabere nové zaměstnance. Víc lidí znamená větší spotřebu. A když už, svěřím se s tím maximálně Báře. To pro případ, že by zase někdy vyfasovala na poradě místo naproti. Čísla o spotřebě toaleťáku a kávy můžou být skvělou příležitostí k tomu, aby nám je prezentovala pěkně v čele zasedačky na flipchartu.