Když se pan Řehoř sešel s panem Chlebounem, bylo to setkání vpravdě osudové, ba přímo signifikantní. Leč budiž váženému čtenáři dáno ve známost, že šlo o setkání značně nevyvážené, ba přímo nerovnoprávné, neboť pan Řehoř Chlebounovo příjmení znal, zatímco on, pan Michal Chleboun, prošedivělý už muž středního věku, nevěděl o panu Řehořovi ani pouhopouhé zblo. Znal o něm maximálně to, co byl schopen v rychlosti dedukovat z jeho zjevu, když ho pan Řehoř nenadále oslovil, jsa v přítmí rozlehlého starobylého tanečního sálu pronásledován jakýmsi nutkáním vyseknout mu nesmělou poklonu.

Byl tedy omezen spolehnout se výhradně na svou představivost a odhad veskrze povrchní – všechno, co Řehoř nosil ve své duši, bylo před Chlebounem umně skryto v útrobách tělesné schránky jeho letmého večerního druha. Mohl se jen domýšlet, jaký ten člověk, oděný právě do slavnostního obleku a světlé košile, učesaný a umytý, jak se na čerstvého maturanta na pražském gymnáziu sluší a patří, vlastně je a jaké jsou jeho úmysly a životní postoje.

„Vy jste pan Chleboun?“ ujistil se pan Řehoř, znejistěn náhle svou prostořekostí, v onom přítmí honosného paláce v centru Prahy. A když mu bylo odpovězeno, že ano, potichu polkl a pomalu se rozhovořil: „Máte nejkrásnější jméno.“

Pan Chleboun, zvyklý ve věci svého rodového jména na všechno, neboť už od dětství musel se potýkat s posměšky spolužáků, kolegů i úřednic státní správy, ježto se nejednou plácaly smíchy do kolen, ptajíce se, jestli ho už někdo někdy chtěl sníst, ocitl se rázem zaskočen tak nečekanou zpovědí, a ač zkušený a životem poučený, musel si přiznat, že neví, co na takový projev nepředstírané úcty odpovědět. „Nemyslí si to ovšem každý,“ řekl tedy po pravdě, protože pravda teď byla to jediné, k čemu se mohl ve chvíli nervozity utéct coby k neotřesitelné jistotě.

„Jsem neskonale potěšen,“ pokračoval pan Řehoř a evidentně hledal vhodná slova. „Nositelů vašeho jména je v celé republice asi stovka, a právě já mám takové štěstí, že jsem vás mohl potkat.“

Upřímnosti protrhnuvší hráz přívalu slov neutečeš, konejšil se Chleboun v duchu. Mám-li slyšet, co musí říct vyřčeno, musím svému osudu čelit hrdě a se zdviženou hlavou, povzbuzoval se v očekávání dalších láskyplných slov onoho bohéma před sebou a v mysli si promítal rozličná setkání s homosexuálními mladíky, kteří ho v minulosti již mnohokrát zahrnuli slůvky sice ne tak hřejivými, ale ve snaze uloupnout si kousek jeho přízně přesto líbivými. Ten pán, neboť příjmení studentovo mu stále nebylo známo, bude jistě pokračovatelem této tradice, napadlo pana Chlebouna a užuž se chystal dosud nevyřčené předem s díky odmítnout, když student pojednou odešel a zanechal ho s jeho myšlenkami.

Náhoda a odvěká lidská zvídavost mohly však za to, že trvalo jen několik dní, než se panu Chlebounovi donesla pravda o jméně toho mladého muže. „Jmenuje se Čeněk Řehoř,“ nesly se zprávy bratru důvěryhodné. A tak nemohl než si nevšimnout, že v jeho krátkém jméně a přímení, které společně čítají všehovšudy pouhé čtyři slabiky, vyskytují se čtyři nabodeníčka. Mistr Jan Hus by měl radost, neboť by mohl studenta Řehoře používat jako didaktickou pomůcku při úvahách o reformě českého pravopisu, kterými se tak rád zabýval mezi kázáními v kapli Betlémské. A potěchu by pouhé vyřčení přineslo i mnoha českým obrozencům, což student Řehoř, čerstvý maturant pražského gymnázia, určitě musel tušit.

Jak doufal, ona čtyři písmena s háčky nemohla však samotnému Řehořovi být k užitku, ale přímo k vzteku, uvažoval Chleboun, neboť i v době rozvinutých informačních technologií a digitalizace všeho možného se počítací stroje dosud nenaučily chápat rozmanitosti české diakritiky a nezřídka se s jejich záludnostmi nevypořádaly. A co teprve SMS zprávy, když je student Čeněk Řehoř musel podepisovat oním ponižujícím „Cenkem Rehorem“! Pan Michal Chleboun, na diakritiku chudý, avšak duchem rázem bohatý, měl jasno.

A za dalších pár dní, kdy osud znovu náhodě pomohl uspořádat další dějství té velkolepé show, se oba muži opětovně setkali. Pan Chleboun, silnější svou absencí jakýchkoli nabodeníček, si studenta Řehoře všiml v davu ostatních maturantů, třímajících v rukou čerstvé diplomy, a odvážně ho oslovil.

„Přeslechl jsem vaše jméno,“ pomalu přihrál svému nedávnému večernímu příteli na odpověď, která měla jeho vítězství v poměru čtyři k nule zpečetit.

„Promiňte,“ zrudl student, a nespěchaje s odpovědí, bojácně si povytáhl tesilové kalhoty s puky. „Já jsem Fehof.“