V kanceláři politické strany Úsměv lidu se toho večera sešli všichni, kdo měli co do činění s historií této strany, i ti, kdo si pomýšleli na nějaký lukrativní post spojený se zastupováním veřejnosti v parlamentu v budoucnosti.

Nejprve si vzal slovo předseda Kaláb, uhrovitý čtyřicátník, jehož růžolící obličej vykazoval známky značné únavy. Jen zasvěcení věděli, že ono opotřebování spočívá v již několikatýdenním pobíhání po parlamentních kuloárech, kde se snaží sehnat chybějící hlasy pro podporu zákona na ochranu včelařů, kterýžto z neznámého důvodu považoval za právní normu klíčovou pro zachování strany.

„Naše preference v poslední době setrvale klesají,“ nezdržoval se předseda se zbytečným úvodem, když před přítomnými odhalil důvod večerního setkání stranických potentátů. „Málo pracujete,“ vmetl jim do udivených obličejů.

„No dovolte, předsedo,“ ozval se vzdálený hlas poslance Purkrábka, agilního mladého politika, který seděl až ve třetí řadě kruhového uspořádání zasedací místnosti, protože funkcionářů strany se v tomto volebním období nebývale urodilo. „My přece pracujeme, až se z nás práší a hory se zelenají,“ poznamenal Purkrábek. „Já sám jsem osobně jen minulý týden předal tři ocenění zasloužilým umělcům a přestřihl dvě pásky veřejných staveb, které naše strana prosadila v parlamentu. Nebohý poslanec se nepochybně cítil dotčený, že ho předseda strany nazval darmošlapem. Ač takový soud nevyřkl doslovně, jako by na otevření jedné dvoukilometrové cyklostezky v Horních Lánech a jedné základní školy v Podobníně, na kteréžto musel mít Purkrábek zvláštní zájem, když ředitele dělal jeho vzdálený bratranec, zapomněl.

„Ale Jendo,“ vpadl mu do řeči předseda Kaláb, „o tobě vůbec nebyla řeč. Všichni víme, že ty pracuješ do roztrhání těla. Mám tady v zápisníku u tvého jména poznámku, že tě na příštím sněmu vyznamenám zvláštním uznáním pro stranické juniory. „Má výtka patří především těm,“ Kaláb s výmluvným výrazem pohlédl k místu, kde seděl předseda poslaneckého klubu Málek, „kteří se před minulými volbami holedbali, že naší pokladně seženou nové sponzory a přinesou tisíce nových voličů, když jim zajistíme dobře placené funkce ve sněmovně. Ale skutek jaksi utek,“ bilancoval předseda.

„Já mám syna Vítka,“ skočil oběma nečekaně do řeči sedmdesátiletý sekretář strany Ondrůj, jenž už dlouho platil za člověka, který na stranických schůzích běžně usíná a probouzí se v nejméně vhodných okamžicích, a pohotově zvedl ruku nad hlavu.

„Kušte, pane Ondrůji,“ okřikl ho mírně nervózní předseda. Úsměv lidu na tom právě teď není tak dobře. Není to vhodná situace pro vaše nemístné poznámky.“ A sekretář, už ztěžka chápající všechen ten povyk kolem sebe, znovu usnul.

Předsedu krátce napadlo, jestli by přece jenom nebývalo nebylo dobré propustit Ondrůje do zaslouženého důchodu, ale jeho odchodem nemohl riskovat hněv sekretářova syna, jemuž byl vděčen za vybudování úctyhodně vlivné okresní buňky, která se při minulém sjezdu strany zasloužila o Kalábovo znovuzvolení.

„A to zase ne, předsedo,“ neváhal se ohradit Málek, který konečně pochopil, že řeč byla právě o něm. Odhlédl od mobilního telefonu, na kterém právě kontroloval výši bankovního konta, neboť v minulých dnech měla na účet přijít další várka poslaneckých náhrad, a z náprsní kapsy saka ledabyle vytáhl zmuchlaný papírek s poznámkami. „Dovoluji si hlasitě protestovat a podotknout, že naše práce pro stranu je naprosto příkladná. Minulý měsíc jsem nakoupil, a to prosím za své vlastní peníze, papír do kopírky, vymohl dva dlužné členské příspěvky a na nástěnku v sekretariátu rozvěsil věstník o konání slavnostního oběda s podporovateli Úsměvu lidu.“ Zmínka o papíru do kopírky v něm vyvolala nutkavý pocit nespravedlnosti, neboť k takovému charitativnímu gestu se uvolil jedině proto, že doklad o zakoupení kancelářských potřeb omylem nechal v kalhotách, které služebná vyprala minulou středu spolu se spodním prádlem Málkovy milenky.

„Jiří, já tady přece nehovořím o papírech do kopírky,“ přerušil tok jeho vzpomínek na nepříjemnost s pračkou předseda Kaláb, „na které sis beztak ve stranické centrále zkopíroval příručku s návodem na domácí výrobu motorky. Jde mi o práci pro lidi, pro voliče, pro stranu. Máme tři měsíce před volbami a není o nás slyšet.“

„Jak to že ne?“ ohradil se znovu předseda klubu. „V posledním čísle časopisu Domov zítřka vyšla nádherná reportáž o sídle, které si za své tři platy postavil tady Tonda,“ připomněl Málek poněkud kontraproduktivně poslední mediální aféru, ukazuje přitom na svého asistenta, místopředsedu strany a náměstka hejtmana Antonína Hřímala.

„Tu nepěknou věc mi ani nepřipomínej,“ usadil ho Kaláb, důrazně zdvihající ukazovák a dvojsmyslně jím mířící směrem k Hřímalovi. „Jak jsi mohl, Tondo, skočit těm novinářům na špek a ještě se chlubit, v jak okázalém sídle jsi ubytoval svou rodinu? To tě nenapadlo, že se všichni budou ptát, kde sis na svůj dům o třech patrech a patnácti místnostech našetřil?“

„Když ta redaktorka se tvářila tak bezelstně,“ snažil se obhájit svůj mediální obraz zakončený grandiózní ostudou, trojjediný Hřímal. „A ta fotografka jakbysmet. Předstíraly, že mají zájem o moderní design a sbírku obrazů starých mistrů, na kterou jsem ve svém domě vyčlenil celé jedno patro. Ale to ony ne, šlo jim jenom o to, napsat, jak na vysoké noze si žijeme. Přitom všechna svá zaměstnání vykonávám naprosto poctivě, to přece víš, předsedo. Beztak za to může opozice, tihle novináře si platí, aby zbytečně šťourali. Tak ať si to jdou za ty peníze dělat sami, já se na to můžu vykašlat.“

„Mám to chápat jako tvoji rezignaci, Toníku?“ zeptal se překvapený předseda. „A na kterou z tvých funkcí prosím?“

„Ale kdepak,“ upřesnil Hřímal. „Copak bych tě zrovna teď mohl vystavovat takové nejistotě, Rudlo?“

Překvapený Kaláb musel uznat, že na tom něco bude. Zážitky z posledního vyjednávání o pozici náměstka hejtmana měl ještě v živé paměti. Místopředsedu strany teď před volbami strana měnit nemůže a poslaneckého asistenta dělal Hřímal Málkovi na dálku, tedy bez nutnosti navštěvovat sněmovní kantýnu, která i tak byla v poslední době během obědů narvaná k prasknutí.

„Má k tématu někdo něco?“ zeptal se předseda Kaláb jakoby se zájmem, i když už předem musel vědět, že všechny tři řady potentátů v kruhovém uspořádání zasedací místnosti v kanceláři strany zůstanou tiše jako pěna. Od začátku schůze uběhlo už nejmíň padesát minut a nikdo z přítomných nemá času nazbyt. Musí nasednout do svých služebních vozů a odjet pracovat pro voliče. A tak tedy hned poté, co se právě probudivší se sekretář Ondrůj přihlásil, domnívaje se, že se předseda ptá, kdo si dnes ještě nevyzvedl partajní svačinu, schůzi nad klesajícími volebními preferencemi ukončil. A sám odešel do sněmovních kuloárů bojovat za přijetí zákona o ochraně včelařů, který z neznámého důvodu považoval za právní normu klíčovou pro zachování strany.